Slovníček S

Senzor je systém pro záznam signálů popisujících fyzikální veličinu.

Při kontrole souřadnicového měřicího stroje v rámci přejímací kontroly pro zákazníka nebo údržby stroje se odchylky měření od kalibrační hodnoty určují podle norem DIN EN ISO 10360 a směrnice VDI/VDE 2617. Použití kalibrovaných etalonů umožňuje návaznost na mezinárodní normy.

Hardware snímače pro zpracování obrazu zachycuje snímky v různých polohách na optické ose. Na základě gradientu kontrastu se určí poloha povrchu obrobku.

Souřadnicové měřicí systémy a související metody, které slouží k určování a následnému matematickému vyhodnocování prostorových souřadnic jednotlivých bodů, a jejich vývoj a použití

Měřicí software slouží k řízení souřadnicového měřicího systému, ke kalibraci snímačů, k určení rozměrů, tvaru a polohy pomocí měřicích bodů a k vytvoření měřicího protokolu.

Souřadnicový měřicí stroj, který provádí dvourozměrná měření obrobků pomocí snímání obrazu pomocí zobrazovací optiky, digitální kamery a softwaru pro zpracování obrazu. Pomocí technik změny zaostření nebo automatického zaostřování se stejným hardwarem je možné provádět i 3D měření. Často tvoří základ vícesenzorových souřadnicových měřicích strojů.

Souřadnicový měřicí stroj s relativně velkým měřicím rozsahem, ve kterém jsou snímače namontovány na vertikálně a horizontálně pohyblivých perech na portálové základně. Třetí požadovaný směr pohybu se realizuje pohybem celého portálu nebo měřicího stolu.

Souřadnicové měřicísystémy, známé také jako souřadnicové měřicí stroje, se používají k určování geometrických vlastností obrobků, jako jsou rozměry, tvar a poloha. Princip je založen na určení a následném matematickém vyhodnocení prostorových souřadnic jednotlivých bodů geometrie obrobku. Souřadnicové měřicí systémy se dělí a označují podle principu činnosti záznamu měřicího bodu nebo způsobu přenosu primárního signálu. Termín souřadnicový měřicí systém záměrně zahrnuje i nekonvenční metody (fotogrammetrie, počítačová tomografie); konvenční termín souřadnicový měřicí stroj se tradičně používá spíše pro zařízení s dotykovými a optickými senzory, které lze polohovat vůči měřenému objektu pomocí souřadnicových os. Souřadnicové měřicí stroje mají jeden nebo více senzorů (viz také vícesenzorové souřadnicové měřicí stroje).

U těchto zařízení je primární přenos signálu založen na principu rentgenové počítačové tomografie. Při tomografování obrobku se postupně pořídí několik set dvourozměrných rentgenových snímků v různých polohách natočení měřeného objektu. Za tímto účelem se předmět umístí na otočný stůl, který se postupně nebo plynule otáčí. Trojrozměrné informace o měřeném objektu obsažené v této sekvenci snímků jsou extrahovány vhodnými matematickými metodami a zpřístupněny jako rekonstruovaný objem obrobku. Podobně jako při zpracování dvourozměrného obrazu se měřicí body vypočítají z objemových dat pomocí vhodných metod. Alternativně lze objemová data použít také pro vizuální kontrolu, např. pro zjištění výduchů, inkluzí nebo jiných vlastností vnitřní geometrie.

Specifikace podle jednotných norem a certifikovaná kalibrace umožňují objektivní porovnání výkonnosti měřicích strojů a zajišťují návaznost měření. Nejdůležitějšími parametry souřadnicového měřicího stroje jsou maximální přípustná chyba zobrazení pro měření délky MPE E (Maximum Permissible Error of size measurement) a maximální přípustná chyba sondování MPE P (Maximum Permissible Probing Error).